Jan Tříska svými gesty ovládl Smetanovu síň

Fantastická noc otevřela Prague Proms fakt fantasticky

Fantastická symfonie v první půlce včerejšího koncertu byla standardní. Vynikající hudba, vynikající výkon, spokojení diváci. Žádné překvapení, nejspíš. Ale pak přišla půlka druhá.

A Jan Tříska. Utišil potlesk diváků pomalu zvedanýma roztaženýma rukama jak osvědčený řečník na mítinku. Stál a s neopakovatelným a dnes už i na póiích zřídka vídaným patosem zkušeného herce staré školy uchvátil publikum. Vážil a odvažoval slova monodramatu Lelio s takovou razancí, obsahem i emocemi, že se prostě nedalo ani dutat. Orchestr, pečlivě vedený umírněnými gesty dirigenta Libora Peška, vyhrával v mezihrách a dováděl málo známou Berliozovu skladbu k dokonalosti. 

Jan Tříska v těch chvílích, a že často nebyly krátké, strnul v gestu, kterým předchozí monolog uzavřel. Zcela uvnitř dění, zcela zaujat nedovolil nikomu ztratit nit. Mluvené, hrané i zpívané pasáže se střídaly až s rockovou razancí, která tak koresponduje s dnešním urychleným vnímáním světa okolního. 

Lélio ukázalo dvě věci - že skvělá hudba a vznosné texty nejen patři k sobě, ale i k době. Ať už je jakkoliv hektícká. A že patos a okázalá gesta prostě na jeviště stále patří.

Byl to velký večer a strhující otevření civilního letního festivalu. Byla by nesmírná škoda, kdyby tento večer skončil jen premiérou. Protože tuto kombinaci známé a méně známé hudby a slov z tvorby Héctora Berlioze nelze vidět a slyšet každý den.

Zdroj: Mimo rámec